Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pňovice

   Pivovar a palírna v Pňovicích
 
V urbáři bývalého panství šternberského z roku 1652 je uvedeno, že v Pňovicích se nachází kromě nově vkusně zbudovaného zámečku také pivovar a vinopalna, kteréžto podniky vynášely tehdy 1800 zlatých ročně. Pňovický velkostatek vůbec přinášel svým majitelům, pánům z Lichtensteina, tři hlavní zdroje příjmu, o nichž se spisovatel Wegener vyjádřil ve své hospodářské knížce velmi příkladně: „Schäfereien, Bräuhäuser und Teich machen die böhmischen Herren reich.“ (v překladu: „Ovčíny, pivovary a rybníky dělají české pány bohatými.“ ).
Papůvkův dvůr choval tenkrát 400 ovcí, 50 dojnic, 45 telat, 60 sviní, kopu husí a tolikéž slepic. Čteme-li, že louky dávaly 180 fůr sena a jen 10 fůr otavy, vzpomeneme, že po sklizni sena býval dobytek vyháněn na pastvu. Urbář též zaznamenává užitek z pastvy veřového dobytka: „Může se stržiti 150zlatých, tj. činže podaných ze žaludů.“
Zvláštního článku by si vyžádalo rybnikářství. Tu jen poznamenáváme, že pět rybníků v kraji pňovickém, neslo v roce 1652 4130 zlatých. Sledujeme tedy pouze historii pivovaru a vinopalny. V těchto podnicích bývalo vrchnostem největší podporou právo donutit podané k odběru vlastního piva panského a kořalky. A trak čteme, že z Pňovic museli bráti pivo Želechovice, Brdíčko, Újezd, Rybníček atd. Ve staré gruntovní knize jsme našli zprávu: „Krčmář ve Štarnově dal do piňovických důchodů v roce 1679 za pivo 12 tolarů aneb 11 hřiven 4 denáry…“ Krčmáři nesměli bráti pivo z cizího panství, kdo zákaz překročil, byl trestán vězením a ještě pokutou. Ani podaní nesměli choditi jinam na cizí pivo, nebo doma si dělat patoky.
Z dopisu panství šternberského víme, že v roce 1725 měl pivovar v Pňovicích 63 várek, což neslo 9000 zlatých. Vinopalna dala užitku 1033 zlatých. Tak byl pivovar důležitou položkou v panských důchodech
Srovnáme-li staré pivovarnictví s dnešním, jeví se zásadní rozdíl. Dnes je to průmysl, založený na odborných chemických i fyziologických znalostech. Dříve to bylo řemeslo založené na praxi a zkušenostech. Pivo se vařilo nejvíce z pšenice, potom z ječmene, někdy také ze žity. Do 19. století se vařilo pivo na vrchní kvasnice, při němž rychlý postup kvašení umožňoval, že nebylo třeba nákladných spilek a sklepů. Vůbec se počítalo s tím, aby režie s uschování piva byla co nejmenší. Ležák se dělal zřídka, obyčejně se celá várka hned rozešla. Zbylo-li co, přišlo jako splašky do dvorů dobytku. Vyskytovali se tyto druhy piva: bílé, ječné, společné a řidké. První dvě byla především pro vrchnost a na deputát úředníkům. Společné pivo dáváno řemeslníkům, řídké pivo dostávala čeládka, též se hned prodávalo.
Ve spojení s pivovarem byla vinopalna. Vrchnosti zřídkakdy vedly vinopalny ve vlastní režii, spíše je pronajímali, nejčastěji židům. V tomto případě bývaly každé měsíce přehlídky kotlů, neboď podle jejich počtu se platilo nájemné.
Pálené se vyrábělo nejvíce z obilí, méně z ovoce. Z obilí se připravily slady, tak jako pro pivovar a ve mlýně se šrotovaly s obilím. Vinopal pak nasypal šrot do zvláštních nádob, polil vodou a míchal kopistí, až z toho byla kaše. Tato se trochu zahřála, potom se přililo pivních kvasnic, nádoby se přikryly a jenom se hlídalo, zdali se dobře kvasí a ze spodu nepřipaluje. Když se kysající látka usadila a padla ke dnu, a na vrchu byla sladká a zaostřelá voda vonící vínem, zase se všechno dobře promíchalo a z toho se po částech ulévalo do kotle, jehož dno se napřed vymazalo slaninou, aby se nepřipalovalo. Kotel se úplně nenaplňoval, od vrchu zůstal prázdný na půldruhého střevíce (stopa či střevíc měřili 0,316 m).
V druhé polovici 18.století byl nájemcem pňovické palírny Antonín Herdinn, jemuž panství poté vinopalnu 10.října 1760 prodalo a to za cenu 2000 zlatých (cena za palírnu s chlévy, 3 zásobními kotli, trubicemi a inventářem). V roce 1787 byla palírna připsána Joh. N. Hardinnovi a její cena byla 4000 zlatých.
V záznamech z roku 1805 napsáno o Pňovicích, že zámeček byl docela zanedbaný, ve vesnici bylo 85 domů, 547 obyvatel, z toho 10 židů. Vrchnostenský pivovar se uvádí ještě v roce 1839, kdy vyhořel. Na konci minulého století koupila obec zrušenou palírnu a přebudovala ji na školu.
 
Zd. Ivanovič

   Výňatek z článku v novinách „LITOVELSKÝ, ŠTERNBERSKÝ A ŠUMPERSKÝ KRAJ“, který vyšel 27.ledna 1933

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA